Co máme z politiky?
Kdykoliv si my lidé něco kupujeme a za něco platíme, očekáváme, a to plným právem, že za své peníze dostaneme právě to, co za ně dostat chceme. A čím více za něco takto platíme, tím větší kvalita by se nám měla dostávat. A když nedostaneme to, co jsme si zaplatili, míváme právo na reklamaci, na výměnu zboží, odstranění nedostatků nebo vrácení peněz. V čemž nás chrání dokonce i zákony.
Ale co se politiky týká, tady je to bohužel něco docela jiného. Politiky a jejich práci si my lidé také platíme, prostřednictvím státu, ale jakkoliv jde o výdaje docela vysoké ne-li přímo enormní, můžeme dostat namísto toho očekávaného klidně i něco docela jiného. A ani zdaleka nemáme takové možnosti obrany jako u zboží nebo většiny jiných služeb.
Proč tomu tak je? Někdy máme tu smůlu, že volíme někoho jiného než daleko početnější ostatní lidé. A pak, jak je známo, vítězí vůle většiny. A i když nejsme tak uspokojeni, jak uspokojeni bychom chtěli být, nemůžeme od politiky odstoupit a žádat své peníze zpět. Musíme brát to, co nám bylo zvoleno, a doufat, že příští volby dopadnou lépe. A někdy je sice zvolen ten, koho jsme si přáli, jenže se postupem času ukáže, že to není ten pravý; že jde o někoho, u koho nám uniklo, jak je zkažený, nebo se tento případně zkazí v nové funkci. A to je pak mimořádná smůla, protože ani tady nebývá moc možností odvolání se. Můžeme sice požadovat odstoupení někoho takového, ale když ho podrží kamarádíčci nahoře, máme smůlu.
A ať tu tedy máme totalitu nebo demokracii, nejednou nabýváme i docela oprávněného pocitu zmaru. Protože bychom chtěli často něco jiného, než čeho se dočkáváme, a možností obrany je minimum, jsou-li vůbec nějaké. A někdy si člověk dokonce říká ono moudro, že ‚kdo uteče, vyhraje‘. Což ale moc nefunguje. Protože jinde to často vypadá podobně nebo stejně.
